Zadržení vody v krajině: význam tůní a rybníků pro přírodu i hospodaření s vodou

Česká krajina se stále častěji potýká se dvěma zdánlivě protichůdnými problémy: dlouhými obdobími sucha a intenzivními přívalovými dešti. V obou případech je zásadní, jak rychle dokáže krajina vodu přijmout, zadržet a postupně uvolňovat. Významnou roli přitom mají tůně, rybníky, mokřady a další drobné vodní prvky.

Jejich smyslem není pouze vytvořit vodní plochu. Správně navržené tůně a rybníky zpomalují odtok vody, podporují vsakování, zlepšují místní mikroklima a vytvářejí cenné prostředí pro rostliny a živočichy.

Proč voda z krajiny odtéká příliš rychle

V přirozené krajině se srážková voda zachytává v půdě, vegetaci, mokřadech a mělkých terénních prohlubních. Postupně se vsakuje, doplňuje podzemní vodu nebo pomalu odtéká do vodních toků.

Na mnoha místech však vodu rychle odvádějí narovnané vodní toky, odvodňovací systémy, utužená zemědělská půda, rozsáhlé nepropustné plochy nebo chybějící zeleň. Během silného deště pak voda odteče z území během krátké doby, může způsobit lokální záplavy a odnášet úrodnou půdu. Po několika dnech ale na stejném místě opět chybí.

Zadržení vody v krajině proto není jen reakcí na sucho. Pomáhá také zmírňovat následky přívalových dešťů.

Jak tůně pomáhají krajině

Tůně jsou menší a zpravidla mělčí vodní plochy, často bez technických zařízení a pravidelného vypouštění. Mohou vznikat přirozeně nebo být cíleně vybudovány v místech, kde se voda přirozeně shromažďuje.

Jejich hlavní výhodou je schopnost zachytit část povrchového odtoku a ponechat vodu v místě déle. Voda se může postupně vsakovat do okolní půdy, odpařovat nebo být využívána rostlinami.

Tůně mají mimořádný význam také pro biodiverzitu. Poskytují prostředí pro obojživelníky, vodní hmyz, ptáky, drobné korýše i mokřadní rostliny. Pro některé druhy představují jeden z posledních dostupných biotopů v intenzivně využívané zemědělské krajině.

Důležitá je především různorodost. Některé tůně mohou být trvalé, jiné během léta přirozeně vysychají. Právě periodické tůně mohou být ekologicky velmi cenné, protože v nich často nepřežívají ryby, které by jinak požíraly vajíčka a larvy obojživelníků.

Význam rybníků pro hospodaření s vodou

Rybníky mají obvykle větší objem a složitější konstrukci než tůně. Vedle ekologické funkce mohou sloužit k retenci vody, chovu ryb, rekreaci, zavlažování nebo regulaci průtoku.

Při intenzivních srážkách mohou zachytit část vody a zpomalit její postup do níže položených území. V suchém období představují zásobu vody a pomáhají udržovat vyšší vlhkost ve svém okolí. Vodní plocha a přilehlá vegetace zároveň ochlazují místní prostředí a zmírňují teplotní výkyvy.

Význam rybníka však nezávisí pouze na jeho velikosti. Důležitá je podoba břehů, hloubka, kvalita vody, množství živin i způsob hospodaření. Rybník s pozvolnými břehy, vegetací a dostatkem mělkých částí má pro ekosystém zpravidla větší hodnotu než nádrž se strmými břehy a intenzivním chovem ryb.

Ochrana půdy před erozí

Přívalové deště mohou z polí a svahů odnášet velké množství ornice. Společně s půdou se do vodních toků a nádrží dostávají také živiny a další látky, které mohou zhoršovat kvalitu vody.

Tůně, rybníky a mokřadní pásy pomáhají proudící vodu zpomalit. Část unášených částic se může usadit dříve, než se dostane do vodního toku. Samotná vodní plocha však erozi nevyřeší. Nejlépe funguje jako součást širšího systému zahrnujícího zatravněné pásy, průlehy, meze, remízky, výsadbu stromů a šetrné hospodaření s půdou.

Podpora podzemních vod

Zadržení vody v krajině může podpořit její vsakování do půdy a doplňování podzemních zásob. Výsledek ale závisí na místním podloží, hladině podzemní vody i konstrukci konkrétního opatření.

Ne každá nádrž automaticky významně doplňuje podzemní vodu. U některých rybníků je dno málo propustné a voda se ztrácí převážně výparem nebo odtokem. Proto je důležité navrhovat opatření podle konkrétních podmínek, nikoliv pouze podle univerzálního vzoru.

Útočiště pro rostliny a živočichy

Vodní a mokřadní biotopy patří k druhově nejbohatším částem krajiny. Tůně a přírodě blízké rybníky mohou poskytovat životní prostor vážkám, čolkům, žábám, vodním broukům, ptákům a mnoha druhům rostlin.

Zároveň fungují jako takzvané nášlapné kameny, které umožňují živočichům přesouvat se mezi většími přírodními územími. Síť několika menších tůní může být pro některé druhy hodnotnější než jediná velká izolovaná nádrž.

Pro ochranu biodiverzity je vhodné zachovat:

• pozvolné a členité břehy,
• mělké prohřívané části,
• různou hloubku vody,
• část břehů bez intenzivní údržby,
• přirozenou pobřežní vegetaci,
• prostor bez rybí obsádky alespoň v některých tůních.

Tůně a rybníky nejsou univerzálním řešením

Budování vodních ploch musí vycházet z místních podmínek. Nevhodně umístěná nebo špatně navržená nádrž může zadržovat vodu tam, kde je nežádoucí, narušit přirozené mokřady nebo se rychle zanášet sedimenty.

Důležité je posoudit přirozené odtokové cesty, půdní a geologické podmínky, zdroj vody, bezpečnost při povodních i budoucí údržbu. U větších projektů je nezbytná spolupráce projektanta, vodohospodáře, hydrogeologa, biologa a příslušných úřadů.

Voda musí zůstat tam, kde spadne

Tůně a rybníky mohou výrazně přispět k tomu, aby voda z krajiny neodtekla během několika hodin, ale zůstala v ní podstatně déle. Pomáhají zmírnit dopady sucha, zpomalují přívalový odtok, podporují vsakování, chrání půdu a vytvářejí cenné životní prostředí.

Největší přínos mají tehdy, když nejsou izolovaným opatřením, ale součástí promyšleného systému hospodaření s vodou. Krajina odolná vůči suchu a extrémním srážkám potřebuje nejen rybníky a tůně, ale také zdravou půdu, mokřady, zeleň, přirozené vodní toky a dostatek prostoru pro bezpečné rozlivy vody.